Hranice ve vztazích

V předposledním zamyšlení věnovaném tématu „já a mé hranice“ se budeme společně věnovat hranicím ve vztazích s druhými lidmi. Při sdílení prostoru s lidmi kolem nás vnímáme téma vlastních hranic asi nejintenzivněji. Pokud jsme to my sami, kdo narušuje osobní zónu druhých lidí, můžeme vnímat jejich podrážděnost či odmítání, ačkoliv jsme přesvědčeni o tom, že jsme nic špatného neudělali. Často máme tendenci vnímat jejich reakci jako nevděk či nezdvořilé chování. Dnes se ale zaměříme spíše na situace, kdy jsme podráždění a nespokojení my sami, protože máme pocit, že druzí nerespektují naše potřeby, názory, rozhodnutí či způsoby, jakými jednáme a vymezujeme se. Pokud můžete, zkuste si vybavit člověka, u nějž máte pocit, že vás pořád zkouší do něčeho tlačit, něco od vás vyžaduje, vyvolává ve vás pocity viny nebo začne být nepříjemný, pokud máte jiný názor nebo si chcete dělat věci po svém. Existuje celá řada různých manipulativních technik, které všichni určitým způsobem používáme. Často jsou součástí snahy někoho k něčemu motivovat, nezřídka jsou ale také součástí snahy druhého člověka ovládat a řídit.

Pokud cítíte potřebu se vůči někomu vymezit, doporučuji vám začít maličkostmi. Třeba tím, že se budete učit rozhodovat. Můžete si zakázat odpověď „je mi to jedno“ a „jak chceš ty“, a pokud vám někdo dá na výběr, prostě si jednu alternativu vyberte. Je-li vám skutečně jedno, co dostanete či budete dělat, neměl by to být problém. Pokud vám to někde uvnitř ale jedno není, ve chvíli rozhodování a sdělování rozhodnutí nahlas si to většinou uvědomíte. Dostanete-li na výběr, vyberte si. Stojíte-li před zásadnější otázkou nebo širším výběrem (např. jogurtů v obchodě), dejte si na výběr omezený čas a pak prostě jednu alternativu zvolte. Toto cvičení nám pomáhá poznávat, co skutečně chceme, a kromě toho připravuje naše okolí na fakt, že máme vlastní preference a potřeby a ty umíme sdělit svému okolí. To, že děláme ve svých životech řadu věcí, které dělat nechceme, souvisí často totiž nejen s naší neschopností se pro něco rozhodnout, ale také s faktem, že své rozhodnutí neumíme sdílet s druhými. Buď jsme příliš pasivní, nebo příliš agresivní. Oba druhy chování snižují šanci na to, že dostaneme to, co potřebujeme. Když něco chcete, nebojte se za sebe postavit. Opakujte si, že i vaše vlastní potřeby jsou důležité. Trénujte to v každodenních situacích. Bude to vaše nová dovednost.

V další fázi zkuste identifikovat situace, v nichž cítíte bezmoc, hněv nebo frustraci. Co se právě stalo? Jak jednal člověk vedle mě? Jak jsem jednal/a já? Udělal/a jsem to, co jsem chtěl/a? Co bych vlastně chtěl/a říct či udělat, ale bojím se toho? A zkuste jít ještě dál a položte si otázku, jaká je pravděpodobnost, že uspějete, když se ozvete. Co se stane, když se vymezím? Jak se asi budu cítit? Jak dlouho se tak budu cítit? Jaký vliv to bude mít na další vztah s daným člověkem? Co se stane, když se ani příště nevymezím? Jak se budu cítit a jak dlouho to bude trvat? Jaký vliv to bude mít na vzájemný vztah s mým komunikačním partnerem? Zkuste si určitou situaci přehrát ve svých představách ještě jednou. Změňte svou reakci tak, aby víc vyhovovala vašim potřebám a pocitům.

Dalším krokem, poté, co si ujasníme, co chceme, co ne a proč, je už jen to trpělivě zkoušet. Znovu opakuji, že je ideální začít malými krůčky, drobnostmi. Pokud se je naučíme zvládat, poroste i naše odvaha komunikovat s lidmi ve svém okolí otevřeněji a velmi pravděpodobně budeme spokojenější. Lidé, kteří se nám snaží porozumět, budou mít lepší vodítka k tomu, jak se cítíme a co chceme, a lidem, kteří necitlivě narušují naše hranice, dáme najevo, že to vnímáme, že nám to nevyhovuje, že od nich potřebujeme větší respekt a že se budeme bránit v případě, že to nebudou ochotni vzít na vědomí a změnit své chování vůči nám.

Důležité je, nenechat se odradit prvními nepříjemnými pocity, které budeme zažívat při novém způsobu chování. Jednak má náš mozek tendenci opakovat věci, které máme zažité, a pak také řadě lidí v našem okolí mohl vyhovovat fakt, že jsme se jim snažili ve velké míře přizpůsobit. Překonání úvodních nepříjemných pocitů nám ale pomůže pochopit, co nám dělá a co nedělá dobře, kdo nás respektuje a kdo ne, co potřebujeme a chceme a co si do budoucna už nechceme nechat líbit, abychom pocitů bezmoci, frustrace a hněvu z narušování našich osobních hranic zažívali co nejméně.

Potřebujete kolem sebe lidi, se kterými jste v bezpečí. Lidi, kteří dokážou vaše hranice vnímat a respektovat. Nebojte se ozvat. Do značné míry máte ve svých rukou to, jak se budete ve vztazích s lidmi kolem sebe cítit. Velká změna se skládá z mnoha malých detailů.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková