Mezi učiteli je obrovský zájem o praktické semináře zaměřené na to, jak přistupovat k dětem a dospívajícím s psychickými obtížemi. Budeme-li upřímní, na toto nás studium pedagogiky cíleně nepřipravilo. A přesto se s dospívajícími s nejrůznějšími psychickými poruchami jako učitelé setkáváte denně a jste to často právě vy, kdo si všimne jako první nějakých odlišností, zvláštních reakcí, změn vzhledu, nálady, chování či třeba poklesu pozornosti. Nezřídka jste to vy, kdo zachytí první signály, naznačující, že se něco děje. Mnohdy ještě dříve než rodiče. Jste to vy, kdo si v takových chvílích klade otázku, jak reagovat nejen na dospívajícího samotného, ale i směrem k rodičům a spolužákům. A v neposlední řadě jste to často právě vy, komu se dítě samo přijde svěřit s tím, že jej něco trápí, nebo jste tou osobou, která si všimne např. znaků napovídajících, že si dospívající možná ubližuje. Jako první pomoc bych vám dnes ráda nabídla alespoň tři základní myšlenky, které by vám při jednání s dítětem, které něco trápí, mohly pomoci.
Tou první je – nebojte se dítě či dospívajícího oslovit, když si něčeho všimnete. Nebojte se komentovat, že vypadá v poslední době smutně, že jste si všimli řezných ran na rukou či stehnech, že vypadá v hodinách zamyšleně a nesoustředěně, že jej vídáváte o samotě apod. Už samotný fakt, že si toho všimnete a projevíte zájem, může být léčivý a povzbuzující. Dospívající mívají často pocit, že na nich nikomu nezáleží a že kdyby tady nebyli, nikomu by nechyběli. Nemějte strach, že když na něco upozorníte či se zeptáte, zhoršíte to. Pokud to neuděláte před třídou či vrstevníky, ale mezi čtyřma očima jemně a lidsky projevíte zájem, může to být důležitější, než si myslíte.
Druhou myšlenkou, kterou bych vám ze své praxe ráda předala, je tip, abyste dospívajícímu věřili, když se vám s něčím svěří. Jednak proto, že už samotný fakt, že někomu sdělí něco osobního, je znakem důvěry, a pak taky proto, že první věc, o které vám řekne, často bývá jen zástupným problémem, pomyslnou špičkou ledovce, pod níž se skrývá něco závažnějšího. Mám-li to vysvětlit lépe, dospívající si často nevědomě otestuje vaši reakci na nějaký drobnější problém, s nímž se vám svěří, a podle toho, jak zareagujete, si buď troufne, nebo netroufne sdělit vám víc. Věc, která se vám může jevit vzhledem k vaší vlastní psychické odolnosti a zkušenostem jako hloupost, může být pro dospívajícího, který ještě nemá rozvinuté potřebné copingové (zvládací) strategie a nemá patřičné zkušenosti a s tím spojené sebevědomí, zásadní. Nezlehčujte to, co slyšíte. Pokud ze strany dospívajícího půjde o manipulaci (což je něco, čeho se učitelé nejvíce obávají), časem to navnímáte. Myslete na to, že když se vám někdo přišel svěřit, musel k tomu sebrat odvahu a otevřít se, což s sebou nese určitou zranitelnost.
Třetí důležitou myšlenkou je doporučení, abyste nepřebírali zodpovědnost za situaci dítěte, ale udrželi si zdravé hranice. Klidně můžete zůstat jen u projevení zájmu, vyslechnutí či povzbuzení, popř. předat informaci o něčem, co se týká dítěte, další osobě (třídní učitel, výchovný poradce, školní psycholog, rodič) nebo doporučit dítěti či dospívajícímu, kam se může obrátit (linky pomoci, blízká osoba v jeho rodině apod.). Pokud se k tomu cítíte kompetentní, můžete se pustit i do podpůrných rozhovorů, které spočívají spíše ve zmapování situace dospívajícího, naslouchání a podpoře než v nabízení nevyžádaných rad, tipů či řešení. Tady vás chci ale povzbudit, že už samotné oslovení dítěte či předání informace o tom, že jste si u dospívajícího něčeho všimli, další, kompetentnější osobě, je výraznou pomocí. Fakt, že nejste lhostejní, může být zásadní. Pozor ale na soukromou konverzaci mimo vaši pracovní dobu nebo rámec, který si vymezíte. Místo toho, abych vám dlouze popisovala možná rizika, vám nabídnu krátké zamyšlení s prožitkem. Zkuste si představit, že vám dospívající napíše někdy v noci, že si chce ublížit, nebo dokonce vážně přemýšlí o sebevraždě. Jak to budete řešit? A chcete to vůbec řešit? Co nastane, pokud to skutečně udělá a vy (popř. jeho blízcí) budete vědět, že jste nic neudělali?
Jednou z rolí učitele (ale obecně i dospělého empatického člověka) je všímat si, reagovat na to, co vidíte, a předávat informace dál, pokud vnímáte, že je to potřeba. Kromě toho je ale také důležité oddělit vaši práci od osobního života. Je jednodušší a laskavější nevybudovat hlubší osobní vztah, než jej chtít ukončit v době, kdy vás tato forma vztahu už obtěžuje, ale druhá osoba se na vás mezitím stala závislou. Prosím, ve vašem vlastním zájmu v tom zkuste být důslední.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
