Dnes jsem se rozhodla vás provést tématem, do nějž se mně samotné nevstupuje snadno. Zkuste si představit, že se vám, učiteli či učitelce, svěří dospívající s tím, že je v kontaktu s nějakou osobou na internetu, která má jeho intimní fotografie a vyhrožuje jejich zveřejněním, pokud dotyčná či dotyčný nesplní nějaký další požadavek. Třeba nenatočí video s intimními záběry nebo nezaplatí nějakou sumu peněz. Máte před sebou vyděšené dítě nebo dospívajícího, který si neví rady. To, že se vám s tím svěřil, je ještě tou veselejší variantou podobných příběhů. Stále ještě totiž hledá ze své situace jiné východisko, než je ukončení života, ačkoliv je velmi pravděpodobné, že se vám během rozhovoru právě s takovými myšlenkami svěří. Co dělat, pokud se dospívajícímu nepodaří dovolat na některou z linek pomoci, kde by jej mohli zklidnit a poradit mu, jak dál postupovat?

Naslouchejte bez posuzování. Dospívající v tuto chvíli už ví, že někomu naletěl, že udělal chybu a že si bude muset nést důsledky svých předchozích rozhodnutí. V tuto chvíli nepotřebuje pokárání, ale pochopení svého obrovského strachu a ujištění o tom, že i když je situace vážná, není neřešitelná. Pokud se necítíte na podporující rozhovor, zkuste žáka předat okamžitě do péče jiného odborníka. Ale pozor. Domluvit dospívajícímu schůzku s ním např. za týden už může být pozdě. Když už se dospívající svěří, je většinou „zatlačen do kouta“ nějakým ultimátem ze strany osoby, která jej vydírá. Vhodný postup se odvíjí podle aktuální individuální situace, ale měl by zahrnovat uklidnění a povzbuzení, zjištění bližších okolností a zálohování důkazů, které jsou k dispozici. Zkuste přimět dospívajícího, aby s vydírající osobou nekomunikoval.

Pokud je součástí vyhrožování zaslání fotek rodinným příslušníkům nebo škole, bývá dobré přesvědčit dospívajícího o tom, že by bylo dobré pokusit se získat podporu rodičů (se sdělením informace můžete pomoci), a upozornit povolané osoby ve škole, kterým by mohly být fotografie pravděpodobně zaslány, a to klidně bez sdělení jména dotyčného dospívajícího. Spíše jako varování, že to může nastat, a pro promyšlení postupu, jak škola zareaguje, kdo tento případ nahlásí na Policii ČR, kdo bude komunikovat v rámci školy s dospívajícím a jeho rodiči, popř. spolužáky, pokud to bude potřeba. 

Při řešení těchto případů je nutné pracovat s vědomím, že je dospívající pod obrovským tlakem, ve stresu, během nějž často není schopen racionálně přemýšlet a hrozí nebezpečí, že si ublíží. Potřebuje citlivou a klidnou podporu. Pokud si myslíte, že sexuální predátoři zasláním fotek do škol jen vyhrožují a neudělají to, protože se obávají trestního stíhání, budete možná dost překvapeni. Zkušenosti ukazují, že v mnoha případech intimní materiály sdíleny bývají. Spolupráce s PČR je v těchto případech namístě. Realita je ovšem taková, že většina případů vydírání zveřejněním intimních materiálů nahlášena nebývá a velké množství obdobného materiálu koluje po různých serverech. 
Ačkoliv máme jako dospělí pocit, že je jasné, že ten, kdo se nám představí v nějakém chatu jako náš vrstevník se „sympatickým kukučem“, může být ve skutečnosti osoba úplně jiného věku i vzezření, nesmíme zapomínat na to, že naše děti se pohybují na úplně jiných platformách než my sami, tráví tam více času a jsou v tomto ohledu často naivní a bez zkušeností, které by jim pomohly odhadnout míru nebezpečí, jež jim hrozí.

A proto prosím, mluvme o tom, upozorňujme na to raději více než méně, zvěme si do škol odborníky, sdílejme s dospívajícími reálné příběhy, opakujme dokola, kam je možné se obrátit, kdyby se jim něco takového (nebo cokoliv složitého) stalo. Pracujme v hodinách s letáky různých organizací, které na rizika internetu upozorňují, diskutujme s dospívajícími o tom, na co si dát pozor, vzdělávejme se v tom, které platformy jsou dospívajícími často navštěvovány, povzbuzujme své mladší, ale ve světě internetu „ostřílenější“ kolegy, aby mluvili o tom, na co si dát pozor. I když se to nám, dospělým, zdá jasné a zbytečné, děti a dospívající potřebují opakovaně slyšet, na co si dát pozor, co nedělat a jak postupovat, pokud udělají nějakou chybu a situace se jim vymkne z rukou. Dospívajících, kteří mají zkušenosti s vydíráním na internetu, je obrovské množství. Buďme realističtí a nespoléhejme na to, že se to dětem, které učíme, vyhne, nebo že s nimi o tom doma mluví rodiče. Mluvme o tom se stejnou důležitostí, s jakou je učíme o větných členech, řešení rovnic s jednou neznámou či důležitých bitvách. V této bitvě jde totiž někdy i o jejich vlastní život. Zkuste si proto kromě prevence promyslet, jak byste postupovali, kdybyste to měli řešit. Linky pomoci bývají v dnešní době velmi často zahlcené a ve chvíli, kdy člověk prožívá silný stres, jsou jeho schopnosti racionálně plánovat a vymýšlet nějaké konstruktivní řešení omezené.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková