Dnes do tématu skočíme rovnýma nohama. Děti a dospívající se nám řežou, pálí, polykají léky, wapují, riskují, přejídají nebo trápí hladem. Už bylo popsáno hodně stránek o tom, co je k tomu vede, a určitě je důležité hledat na tuto otázku odpovědi. Pomůže nám to problému lépe porozumět, ale nepřinese to řešení. Když shrneme různé důvody, které mladé lidi vedou k tomu, aby si ubližovali, dojdeme ke zjištění, že se z mnoha různých důvodů cítí pod tlakem, že je něco, za co se hluboce stydí, něco, z čeho by chtěli, ale nemůžou uniknout, něco, co je děsí a oni si s tím nevědí rady, nebo prožívají hlubokou prázdnotu, v níž necítí nic, a se svým tělem se propojí až poté, co si způsobí bolest. Bylo by strašně fajn, kdybychom jim jako rodiče dokázali dát (a jako učitelé doplnit) na cestu životem kufřík s nářadím, kterým by dokázali opravit různé škrábance, ťukance či deformace na svých tělech, emocích či ve svých bolavých myšlenkách. Máme něco takového k dispozici? Existuje vůbec něco, co by mohlo pomoct? Jsem přesvědčená o tom, že ano. 

Co uděláte doma, když přijdete vyčerpaní z práce? Prosím, zkuste si bez velkého přemýšlení skutečně odpovědět. Co uděláte, když vás rozčílí některý člen rodiny nebo kolega? Jak reagujete, když zažijete obrovské zklamání, někdo vás zradí nebo jste v jednom kole, zavaleni mnoha úkoly? Čemu se věnujete, když jste hodně nervózní? Sáhnete po skleničce alkoholu, cigaretě, nebo si dáte dort a otevřete chipsy? Nadáváte na celý svět a opakujete, že se na všechno můžete vykašlat? Říkáte, že vás někdo vytočil tak, že mu to nikdy neodpustíte? Nebo pronesete něco o tom, že si potřebujete jít zaběhat, že je dnes ten správný čas na saunu, že jdete okamžitě volat kámošce, nebo prosíte o klid v bytě, protože se nutně potřebujete pořádně vyspat? Dopřejete si vanu s pěnou, procházku, projížďku na kole, nebo se uklidníte Neurolem? 

Děti a dospívající nemají rozvinuté copingové strategie. Když zažívají něco těžkého, strach, stres, odmítání ze strany vrstevníků, křik doma, neúspěch ve škole, nespokojenost s vlastním tělem či pocity viny, nenapadá je moc způsobů, jak s těmito událostmi a pocity, které jsou s nimi spojené, naložit tak, aby jim to pomohlo v dlouhodobějším horizontu. Často stejně jako my dospělí sáhnou k tomu, co zafunguje rychle, co pomohlo některému z kamarádů či jim samotným dříve. Pořezat se či popálit je rychlé a krátkodobě účinné. Kromě toho je tato reakce také velmi rozšířená. Není to proto, že by generace, které se to nejvíc týká, byla divná. Je to proto, že generace rodičů a prarodičů často nepřemýšlela nad tím, jak oni sami řeší stres a náročné situace, co při tom říkají, jak se chovají a jaké vzorce od nich jejich děti a vnoučata přebírají. Slýchají naše děti něco o tom, že problémy patří k životu a člověk by na ně hlavně neměl být sám? (Svěř se někomu.) Že žádný trapas není tak velký, aby se na něj časem nezapomnělo? Že je přirozené dělat chyby? Že když jsme ve stresu, je fajn jej vybít z těla pohybem a dopřát si odpočinek? Že je potřebné umět požádat někoho o pomoc? Že někdy pomůže se ze svých pocitů vypsat? Že má otužování a cvičení své benefity? Že není dobré pít na žal? Že protivný kolega může mít (či spíše zcela jistě má) svá vlastní trápení? Že není dobré mít sám na sebe příliš vysoké nároky? Že pocity a přání druhých (tedy i dětí) jsou důležité? A tak dále… 

Rozumíte mi, kam tím mířím? My máme možnost vyslat děti do světa s pomyslným kufříkem nářadí. S vědomím, že těžké chvíle přicházejí, ale i s nápady, co dělat, když to nastane. Nejvíce jejich kufřík plníme tím, co děláme v těžkých chvílích sami, ale cenné jsou i naše komentáře a sdílení zkušeností o tom, co nám pomohlo ve chvílích, kdy nám nebylo vůbec dobře. A to můžeme dělat jako rodiče, prarodiče nebo jako učitelé. Dítě, kterému je deset let a prožívá něco náročného, potřebuje mít něco jako seznam věcí, které je možné začít dělat, aby se mu ulevilo nejen krátkodobě, ale ideálně dlouhodobě. Vůbec není od věci takový seznam cíleně vyrobit. Mít na něm oblíbené písničky, hraní s domácími zvířaty, povídání s někým blízkým, tip na seriál, video či potraviny (např. čokoládu), skákání na trampolíně, jízdu na kole nebo třeba namalování obrázku a cvičení. Každého bude napadat něco jiného a v různých denních (či nočních) dobách bude taky možné něco jiného použít. Dobré je taky citlivě reagovat na fakt, že našemu dospívajícímu právě není dobře, a zkusit mu nějakou aktivitu nabídnout. 

Pokud máte chuť, zkuste věnovat chvilku přemýšlení o tom, co vám samotným pomáhá v těžkých chvílích se cítit aspoň trochu líp. Můžete přemýšlet i o tom, co ukazujete v takových situacích svému okolí, jaké vzorce mohou přirozeně vypozorovat a přebírat vaše děti. A jestli chcete jít ještě o krok dál, můžete sledovat, co má rádo vaše dítě, u čeho je mu dobře, a zkoušet s ním v těžkých chvílích sdílet své vlastní zkušenosti nebo postřehy týkající se toho, co by mohlo zlepšit náladu jemu samotnému. Nepočítejme s tím, že mají děti čtyři roky po odchodu z MŠ (v deseti letech) repertoár copingových strategií, s jejichž pomocí zvládají těžkosti. Pojďme jim zkusit tyto možnosti aktivně ukazovat. A možná pojďme zkusit nějakou svou vlastní nezdravou zvládací strategii cvičně někdy vyměnit za dlouhodobě přínosnější. Naši potomci a děti ve školách rozhodně neprojdou životem bez škrábanců, nárazů i pořádných kotrmelců. Ale mohou projít s vědomím, že v těchto situacích nejsou bezmocní a existuje něco, co jim pomůže se přes tyto situace přenést.

Nečekejme na to, až to bude v učebních plánech a někdo se tomu bude věnovat systematicky. Jsem přesvědčená o tom, že v této oblasti se počítá každý maličký krok, který kdokoliv z dospělých v blízkosti dětí udělá. Rozvíjení copingových strategií zní složitě. Ale je to něco, co potřebujeme my sami a bez čeho se naše děti neobejdou, mají-li projít životem bez toho, aby si samy výrazně ubližovaly nebo svůj život v těžké situaci vzdaly. Sdílejme s nimi to, co pomáhá.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková