Některé rány nejsou na první pohled vidět. Lidé, kteří zažili autonehodu, vážnou nemoc, násilí nebo ztrátu milovaného člověka, mohou vypadat navenek v pořádku. Ale uvnitř jejich mysli se znovu a znovu odehrávají události, které změnily jejich vnímání světa. Posttraumatická stresová porucha (PTSP) je jako neviditelný stín, který se drží člověka i dlouho poté, co se fyzické hrozbě dávno vyhnul.
„Trauma není příběh, který se stal v minulosti. Je to stopa, která zůstala v mysli, v emocích a v těle,“ říká psychiatr Bessel van der Kolk, autor knihy Tělo sčítá rány, jenž se dlouhodobě věnoval zkoumání dopadu traumatu na lidské tělo, chování a prožívání i terapii traumatu. S jeho jménem se v tomto článku ještě setkáme.
Posttraumatická stresová porucha se může rozvinout po prožití traumatické události, a to jak z pozice oběti (účastníka), tak i z pozice svědka či pomoc poskytující osoby. Typicky se s ní setkáváme u válečných veteránů, obětí zneužití a znásilnění, účastníků autonehod, přeživších přírodních katastrof či obětí domácího násilí. Navzdory mnoha společným zákonitostem je reakce na trauma hluboce individuální. To, co jeden člověk překoná díky podpoře svého okolí, může u jiného vyvolat těžkou a dlouhodobou psychickou reakci. Svou roli zde přitom sehrává psychická odolnost či zranitelnost oběti nebo svědka, míra prožívané bezmoci, délka působení traumatizujících skutečností, spojení agresora a blízkého člověka v jedné osobě, ale i podpora okolí či následné zraňující situace např. v podobě zpochybnění prožitků, svědectví či retraumatizujících výslechů a rozhovorů. Riziko rozvoje PTSP ovlivňuje genetika, osobní historie, sociální podpora po traumatu i povaha samotné události. Vznik poruchy není znakem slabosti, ale přirozenou reakcí mozku na extrémní stres.
Andrea, třiatřicetiletá žena, byla účastnicí vážné nehody na dálnici, při níž zemřel jeden z jejích přátel. Fyzicky se zotavila během pár měsíců, ale každou noc se budila s bušícím srdcem a záblesky obrazu nehody. Vyhýbala se řízení i lidem, kteří by jí jízdu připomínali. Okolí pro ni nemělo moc pochopení. Po krátkodobé péči a podpoře jí její blízcí opakovali, ať už na to přestane myslet a začne znova žít.
To je podstatou PTSP. Trauma přeruší přirozené zpracování vzpomínek. Mozek není schopen událost zařadit do minulosti, integrovat ji do života. Neustále ji přehrává, jako by hrozba byla stále přítomná, a tomu odpovídají také reakce těla. Příznaky PTSP se často točí kolem čtyř hlavních oblastí, mezi něž patří vtíravé vzpomínky (noční můry, flashbacky), vyhýbavé chování, změny v myšlení a náladě a stavy hyperarousalu (zvýšená bdělost, problémy se spánkem, přehnaná lekavost).
Andrea přestala jezdit autem, omlouvala se přátelům, že „nemá náladu“ na společné akce. Dlouhé týdny proplakala doma. Když slyšela v televizi zvuk brzdění, její tělo okamžitě zareagovalo bušením srdce a svíráním žaludku. „Lidé s traumatem často žijí v tělech, která je zrazují,“ dodává van der Kolk.
Dobrou zprávou je, že je PTSP léčitelná. Zatímco dříve převládal v odborných kruzích názor, že je třeba o traumatické události znova mluvit, dnes jsou známy také výzkumy dokazující, že popisováním prožitého může dojít k retraumatizaci a osoby, které o událostech v rámci terapie vyprávěly, se dokonce poté navzdory očekávání odborníků mnohdy cítily hůře nebo se jejich stav nezměnil. Řada směrů se proto zaměřuje na přímou práci s tělem, které reaguje na vzpomínku znovuspuštěním výrazné stresové reakce. Mezi účinné metody bývá řazena na trauma zaměřená kognitivně-behaviorální terapie (TF-CBT), jež pomáhá lidem čelit vzpomínkám na trauma bezpečným způsobem a zároveň mění myšlenkové vzorce, které trauma narušilo (např. „svět je úplně nebezpečné místo“ → realističtější pohled). Součástí bývá i tzv. expozice, kdy se pacient postupně učí konfrontovat traumatické vzpomínky bez přetížení. Další doporučovanou terapií je (podle WHO a APA) také EMDR terapie, při níž pacient za pomoci stimulace očí lépe zpracovává traumatické vzpomínky a snižuje emoční náboj spojený s traumatem. Kromě výběru vhodné terapie hraje velmi významnou roli také vztah mezi terapeutem a klientem a zkušenost terapeuta přímo se zpracováváním traumatizujících událostí. V případě těžších forem PTSP bývá účinná také kombinace psychoterapie a farmakoterapie (např. antidepresiva ze skupiny SSRI).
Uzdravování z PTSP není snahou zapomenout na minulost. Je snahou najít způsob, jak prožitou událost integrovat do života a dostat zpět pod kontrolu reakce vlastního těla. „Léčení začíná, když se člověk opět stane pánem svého těla a svého příběhu,“ uzavírá van der Kolk.
Každé trauma si zaslouží pozornost. Pokud cítíte, že vás zraňující minulost stále ovlivňuje a omezuje, nejste v tom sami. Pomoc existuje.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková
